City slečny Smilly

(Hledám něhu ve tvářích na ulici. Zn. jsem z Hlavního města a jsem mimo)

Modrošedá zimní masa prasklinami ukazuje zlatorůžové bříško, vypadá to jako nebeský cheescake svého druhu. Mou dospanou odvahou probleskávají kratičké momenty beznaděje či vztekliny, ještě stále mám co dospávat/dostávat.

Právě v těhle dnech mi propršívá druhá nabídka k návratu do manufaktury. Že jsem natvrdlá, zaklínám se pohádkami, ve kterých je vždycky ještě třetí šance. Že jsem lunatická, utíkám se do pár dní starého snu, ve kterém jsem tam pod střechou zpátky. A šťastná. Taky jsem se dnes na vlastní foťák v mobilu přesvědčila, že to neměstsky vysoký nebe začíná už od Vršovic, kdo by si to byl pomyslel.

Pouhých 30 dní a necelých k tomu v nefér boji poráží 10 měsíců tady. Co bylo tam koncentrované, je tu zředěné, co bylo vyhypované, je zde mdlé. Tam jsem byla progresivním vyzáblým kotětem od popelnic s šílenýma očima, co se za měsíc naučí víc než za minulý rok, tady jsem zmlsněla/zmalomyslněla a profesinálně stagnuju. No. Na jedné straně jakási pomyslná mimina (ke kterým mě ještě pranic netáhne), na druhé věci označované zpravidla jako kariéra, ze kterých mě ale tankuje hlavně nenažraná touha učit se nové věci a to pokud možno masochisticky pod nátlakem. Mám se tu bře, mohu si dovolit i jiné aktivity (což by nahoře nešlo) a požívám časový luxus. Nikdy jsem nebyla tak literárně plodná, jako teď. K nikomu ani ničemu jsem tu ale nepřilnula.

Fiktivní mimina ale zatím převáží, asi že jsou bůhvíproč dvě :). Zůstávám.

A první setkání s Mírnou, kterou nejprve trochu vyděsím dominancí, pak srovnaností témat (říkám jim důsledně problémové okruhy, jako by to byla nějaká přednáška a ne můj život). Během úvodními řečmi ukrácené chvilky ale vytáhne z chaotického klubka neomylně počátek nitě a jen tak prohodí (když se mne v pauze zeptá, o čem se mi třeba zrovna dneska zdálo a já po pravdě odvětím že o setkání s Lilou na festivalu lesbického filmu), nemůžou-li být hormonálně vnímané homo sklony docela obyčejnou touhou po něze. Řekla bych, že můžou. Ale čo ja viem, momentálně pozoruju nebe z kopce a chtěla bych ho pozorovat ze skály, takže do racionálního uvažování hafo metrů daleko.

Postscr: Naprostá otevřenost je jediná cesta, jak se někam dostat. Vzhledem k tomu jak jsem zbabělá a rafinovaná zároveň, jak těžké je pro mě číst mé vlastní kroky, staré pouhých 5, nebo 10 měsíců, s jakým umem kladu si tu pasti, tu čokoládovou tyčinku za účelem odlákání pozornosti, tu se neštítím použít rovnou nervový spray a pak mi nezbyde, než počkat na moment překvapení, či vyčerpáním vyvolaného bréče, mi nic jiného nezbývá. Pozměnit vzpomínku o jediný odstín může znamenat dlouhý tejdny v labyrintu navíc.

Čas co nemám.

linkuj.cz vybrali.sme.sk