City slečny Smilly

 

Fotřík!

Quercus

Východní Karlín, snídaňový Yellow label, vedle stolu Gemma s lahví Finlandie a krabičkou cukroví, před polednem

Jak zrekapitulovat půl roku života? byly to spíš 3/4, čas věnovaný odpočinku, hojení ran starých rok i těch primordiálních. Hned v březnu jsem si objednala pád z nebe do koruny stromu (křídlo vyvázlo bez jediné díry), tuším že to byl dub, připosražený slovinský dub, jehož křivé prsty mi najednou sáhly po botách a já zavřela oči (a zapomněla stáhnout řidičky pod zadek). u dubů už jsem zůstala. V lesích, remízcích a parcích, co jsem letos prolezla, jich bylo požehnaně. Stabilní, silný a mužný strom. Vymalovala jsem si stěny pokoje na pomerančovou a peach. Na přelomu jara s létem se mi vrátily úzkosti, dlouho neviděné. V hrudi mi řádil po zuby ozbrojený čerokéz a já se rozhodla nastoupit do skupinové terapie v denním stacináři. Banzai!

Než ta taškařice začala, střihla jsem si ještě pokračování loňského semináře, kde vše začalo, hovory s loukou a brouky, vypuštění vnitřního strážce Enkidu na svobodu, odchod z manželství. Letos jsem bydlela v karavanu, po mém boku Vlk, taky dárek loňských meditací. Tentokrát to bylo hustší, vypsychovanější atmosféra, meditativní cesty po hvězdách, po nichž byla síla jen odplazit se do pelechu a cestou spolknout kus čokolády. (Sex byl anyway nedoporučen.) Viditelně sektářské manýry, ale. Útočiště u vrb, modrá tráva, do níž jsem se vrhala, vodní cesta po znovunalezení duše, nekonečně pomalý tanec v labyrintu a věnce z trávy a kytek, které ze všech holek a žen udělaly víly. A moje první Miluju tě.

Daniel, ten vesmírný hokynář a vetchý čtyřicátník v jedné osobě a jeho ne zcela košer hry. Nevím, jestli budu v těchto hrátkách i nadále pokračovat (stejně jako nevím, jestli ještě někdy poletím). Už k němu necítím loyalitu ani vztek (odražené na střídání subblogů), jako před časem. Jen ve snech slýchám jeho něžné Daughter of the Willow, zašeptané při loučení.

Statek, kde se stacionář odehrával, měl nádhernou zahradu. Červenec a tedy rudý rybíz, ořech, malá meruňka s překrásnými plody. 7 týdnů. Sebepozorování a on ona ono pozorování. Vedli jsme si řekla bych obstojně, než si Ten-co-potřeboval-mít-vždy-něco-extra nechal vyprávění o víkendu na konec a pak nám vyložil, jak v sobotu odřezával svého oběšeného otce. Pak jsme si vedli jak to šlo, uvědomila jsem si hafo věcí, ale stejně jako na semináři jsem ani tu většinou nevěděla, co se děje a jaké to bude mít důsledky. Ještě stále dobíhají. Stala se z nás smečka, co na sebe ví nejtajnější důvěrnosti a bolesti a pak jsme se, jak je doporučeno, rozpadli.

Jako malá jsem se pouštěla do velkolepých úklidů, všechno jsem vysypala na zem a pak mi došly síly dřív, než bylo hotovo. Teď jsem se koukám taky moc rozpovídala, tak rychleji, jen po obrázcích :)

Pleso v Bulharsku, moje první hory a hora, vysápaná k mému překvapení po čtyřech (Nedívej se dolů? Samozřejmě že jsem se musela dívat!). Hladové pojídání špeku. Lukulský odpočinek v Řecku u moře. A úzkost co čekala ve vzdušném prostoru nad ČR, až se vrátím. Podzimní hledání práce a pokusy psát s epickou strukturou. Boje ve vztahu, jichž (jehož) se stále ještě nedokážeme vzdát. A v prosinci návrat k továrnímu pásu do špičatého domu u řeky, zimní introverze a nechuť psát.

Ve srovnání s loňskem vím víc. Vím proč jsem vstupovala do vztahů, dopředu odsouzených k neúspěchu. Vím, jak liché bylo přestupovat ze vztahu do vztahu (za poslední rok 3x, byť pouze se dvěma lidmi), žádný chlap mě nezachrání, musím sama. Jestli tento projekt nedopadne, chci to udělat jinak. Když usínám, cítím jak mi v hrudi raší dubové větvičky, sebeobrana a ohleduplnost. Tuhle zimu nejsem poprvé ukřivděná, že nás v tom slunce nechalo. Těším se na sníh, co ještě přijde a pak na jaro (...) Nebe je zajímavý celej rok.

Písnička, samozřejmě!

(Kvete pustoryl)

Celý článek

(kvetou jasmíny)

Celý článek

zimní zahrady

Celý článek

usual susp.

Celý článek

(jak nedělat sníh)

Celý článek

slabé slovo

dneska si nepřeju aby už co nejrychlejš bylo zejtra

(jako včera)

Ráno růžově a u Remedy masáž (mých) snů. Nejprve mám jen kousavějšího, motá se Remedy pod rukama, zadřímne mi s vrnícím čenichem v mém uchu a pařátkem na mé tváři a nakonec, když mi v hrudi potichu povolí, nakonec se mi vydrápe na prsa a usne. To když jde Remedy dolů pro hodnějšího, který chtěl hrozně ven a teď potřebuje být nutně s námi.

Pak se vrnění akorát zdubluje, kluci chvíli vyspávaj na mý ruce a pak se začnou rvát. Kočičí masáž drápy included.

nemramorový nedům

Celý článek

Mariusz Szczygieł, Gottland

Celý článek

příbalový leták

Celý článek

Rodina

Celý článek

Jen poznámka k představení.

Ale máte ho rádi, ptala se kdysi ustaraně Kamilka, když pochopila, koho významným chm chm myslíme. Že mám jsem si uvědomila už docela dávno. Když se tedy drobný pán objevil, byla jsem připravena a jeho křehkost už mě tolik nevzala.

Stejně ale bylo specifické pole jeho osobnosti, úsměv a hlavně jemný humor hry (tak osvěžující, tak vzácné v dramaticky dryáčnické době) pootevřením dveří do dob, které jsem už považovala za uzamčené. Chápu-li to správně, je Kamilka v tomto světě klíčnicí a jen doufám, že bude klíč z kapsy sukně tahat častěji.

A ještě moment, kdy jsem si všimla, že v prvé řadě vedle chm chm (přes uličku, nikoli bok po boku) sedí náš profláklý pobratim. Jak jsem ty dva zrzavce porovnávala, viděla jsem najednou Jakuba vedle našeho národního ex hrozně velkého a mladého a silného. To že mi na maličkou chvilku dala časoprostorová kontinuita babu a já se na ně dívala očima náhle uzrálé budoucnosti, co si tenkým hláskem, přecházejícím více než ochotně do falzetu, notuje nejisté melodie. Pěkná písnička to byla, o tom jak jsme velmi mladí a hladcí a ještě pitomí, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. 

To je ale dobrý koláček, píše mi rekonvalescent z domova. Netuší, že si nepochutnává na koláčku, ale na francouzským šarmem upgradované braunii. Včera ráno mi jí prodala drobná Francouzka s češtinou nadlehčenou přízvukem jak ze starého filmu, společně s úsměvem a ať se prý mám hezky. Taky jim přeju, ať se mají hezky, už od chvíle, kdy jsem si o nich prvně přečetla (pro mlsné stojí za pročekování celý foodblog) zde. V těhle dnech si vůbec všichni zaslouží zvláštní zacházení a tak už nemohu mlčet. A protože mají i vlastní čokoládověvášnivé stránky a osobní návštěvě se v tomto případě vskutku nic nevyrovná, doplním jen strohý popis.

Tahle francouzská "cukrárna", resp. čistě nadesignovaný salon, kde je braunie jednou z nejskromnějších obyvatelek, kde mají vedle nejpodivuhodnějších pokrmů (dle nejpodivuhodnějších chutí – takový čokoládový s mátou si nedám, ale vždycky si vzpomenu na liu :) i čokobonbony vlastní výroby, quiche, saláty a polívku to go, totiž představuje splněný dětský sen. Resp. fiktivní dětský sen, sen dítěte stiženého gigantickou měrou neskromnosti a bájnou fantazií zároveň. (Tahle věta přišla s na jazyku se rozplývajícím posledním kouskem lineckého koláče s malinovou zavařeninou, chutnajícím jako ideální Vánoce.)

A když odhlídnu od problematiky dortů, protože i když tam používají tu nej čokoládu a vše od židovské třešně po umyvadla na wc je tam půvabné, přec jen jde prostě o zákusky, nejvíc mě dostali atmosferickou akustikou. To když jsem si tam onehdy v sobotu sedla s kávou a novinami a mezi řádky a lžičky se mi proplétala francouzská písnička. Cukrář si zpíval při práci.

∗

tak že bílé závěje jen pomalinku tají na zátylcích a v kožíšcích těch venku za ohrádkou, černýmu velikýmu, strakatýmu rozmazlenýmu i tomu divnýmu vlčákovi, co ho tu dneska vidim prvně.

puntíkovaná ředitelská čubka pochopitelně pěkně v teple a vy ostatní holt tu chumelenici budete muset nějak vydržet. 

sněží ležmo. 

sen jako kompenzace (pro změnu sem)

Celý článek

completed

Celý článek

a charita

Celý článek